BLOG

14.10.2021

ZBLOUDILÁ DUŠE IVANA DRLÍKA

Není den, abych nepomyslel na okamžik, kdy jsem mohl chodit běhat, jezdit na kole a vykonávat další činnosti jako zdravý chodící člověk. Stačí jeden okamžik, neopatrnost cizího člověka, který svou nezodpovědností vám změní zbytek života tak, že budete cítit hořkost, bezmoc a utrpení, které vás čeká. Vím, že už je to spoustu let, ale nemohu se zbavit myšlenkou, co vše jsem zameškal a ztratil, díky autonehodě, kterou jsem nezavinil. První okamžiky, které cítíte, je vztek a přemýšlíte na smrt a vše ukončit, protože v okamžiku se vám změní celý život. Ale po čase si uvědomíte, že máte druhou šanci prožít život jinak než dříve. Bohužel, nemůžete ten okamžik vrátit zpět a jediné co vám zbývá je bojovat a popasovat se s tím co vás čeká. Nezbývá vám, než změnit styl života a přizpůsobit se okolí.

Každý z nás je jedinečný a proto je jen na nás, jak budeme rozhodovat o svém životě s hendikepem. Pokud by se jednalo jen o to, že máme omezení a nemůžeme dělat vše jako dříve, tak s tím se dá žít. Člověk si po pláče, emoce vyjdou ven a budete myslet jen na to hezké, co ještě můžete prožít. Jedině tak, si uchováte zdravý rozum.

Ale život vozíčkáře ve stupni kvadruplegie musí čelit více než jenom, že nemůže chodit.

Pokud mohu psát za sebe, tak jsem se snažil žít jako dříve, jen jsem se musel popasovat s věcmi, které nemohu vykonávat jako v minulosti. Neměl jsem pocit, že se musím změnit. Ale okolnosti mě donutili, že je potřeba být více pokorný. V každé situaci, být slušný a vždy pěkně poprosit o pomoc a zdvořile poděkovat. Spousta lidí vám řekne, není zač děkovat, ale už jenom to, že mi něco spadne na zem a já nejsem schopen si to podat je okamžik, kdy je nutnost požádat o pomoc a poděkovat. Nikdy jsem nepovažoval, že něco je samozřejmost, pokud se jednalo o prosbu o pomoc mé osoby.

Ale velké tabu pro veřejnost je, běžné úkony, které se týkají každého člověka.

Zdravý člověk, fyzicky zdatný, nepřemýšlí o úkonech jak se dostat na WC a vykonat potřebu, hygiena a čistota celého těla a vše co je běžné a samozřejmé.

Já jako postižený, který má schopnou jen levou horní končetinu, musím o všem do předu přemýšlet a popasovat se, třeba už jen, jak se dostat včas na WC, či dostat se do sprchy.

Jsem částečně ochrnutý od z hora až dolu a je pro mě velmi obtížné a nepříjemné, když se nestihnu dostat včas na WC, nebo když musím zápasit se stolicí, s opakovanými záněty močových cest a další nepříjemný okamžik, když spadnete na zem a není nikdo, kdo by vás dostal zpět na vozík. Do toho všeho si musím vyslechnout nepříjemné komentáře, že jsem obézní a že se semnou nebude nikdo tahat. Snažím se to psát slušnou formou, ale realita je jiná.

Jak je ohavné a nepříjemné pro zdravého, když vozíčkář neudrží moč nebo stolici a zapáchá. To pro zdravého je někdy nepochopitelný.

V okamžiku pro postiženého je to potupa zklamání a bezmoc a v tom si uvědomí, že je spíš na obtíž, protože neustále žádat, prosit o pomoc. Myslím si, že to není příjemné pro obě strany, jak pro zdravého, tak pro postiženého.

Snažil jsem se najít rovnováhu, být trochu užitečný, pomáhat jak mohu, ale stále převažuje, že potřebuji pomoc cizí osoby. Přes všechny potíže, které mě provázejí od roku 2000 se snažím stále udržet si zdravý rozum a překonávat nové překážky.

Uvědomuji si, že nejsem jediný, který musí čelit všemu co ho provází s hendikepem a že je nás spousta těch, kteří bez pomoci druhé osoby se neobejde. Proto bych rád požádal všechny, kteří tento článek čtou, aby se opravdu zamysleli nad svým životem a měli pochopení co vše obnáší život s hendikepem. Věřte mi, stačí sebe menší neopatrnost a může se vám či ostatním změnit život, který si ani ve snu nepředstavujete.

Vím, že to bude ode mne naivní prosba, ale prosím vás, aby jste rozdávali lásku, pomoc těm kteří to potřebují, protože jedině tak může být pro nás život příjemnější. Příjemnější pro všechny, bez ohledu co nás v životě potká.

Mějte se prosím rádi a nenechte se ovlivnit zlou mocí, která tu panuje.

Děkuji s pozdravem Ivan Drlík.